V kraji panovala černý noc, mezi temnými cáry mračen občas vysvitl stříbrný měsíc, který tak ještě prohloubil stěny za hřbitovní zdá. Vysoké elfka seděla klidně na rosou zkropený tráví, její vlhkost se já vpíjela do lemu černých šatů. Zhluboka vdechovala vůni mokrý hlíny a známý zápach plísně na promáčený zdi nedaleké kapličky. Kolem ně se převalovala temnota, týká a hutné jako kapalina, kterou pomalu a rytmicky promíchávala v kamenné misce. Dlouhý nehty občas zavadily o stěny s klasickým zaskřípáním, ale úzké bílý prsty se ani na okamžik nezastavily v krouživým pohybu.

Vzduch jiskřil očekáváním, zavřené výška na díváš tváři se chvála nedočkavostí, ale na rtech já hrál jemně úsměv. Hnědočerný vlasy sepnuté v těle se zaleskly při každém pomrknutí měsíce, vzrušení já rozehřálo tváře. Z dálky se ozvalo odbíjení půlnoci, napjetí povolilo, bílý výška se zavlnila pomalu se zvedla jako opona z těkého sametu. Jednou rukou stále máchajíc černou tekutinu uchopila druhou rukou podlouhlou křišťálovou lahvičku, odšpuntovala ji a nahnula nad vybělenou lebku, který před ní ležela v tráví. Z úzkého hrdla skanulo pár světelných krůpějí a v záblescích světla, který osvětlily otevřené hrob vedle sedící elfky, hromádku kostí a pár okolních náhrobků, se roztříštily na lebce. Oči elfky zůstaly otevřené, výška se jen mírně zachvěla, ale zorničky se stáhly do dvou téměř nepatrných bodů, což dalo jejímu obličeji děsivé nádech. Světlo pohaslo a celou scenérii pohltila opět noční temnota, kterou po chvíli narušil rozzařující se obrys lebky. Měkce modré světlo stále sílilo, ozařovalo bledá elfský obličej napjatý soustředěním.

Prsty v misce se zastavily a vznesly se nad zářící lebku. Do trávy z nich skanulo pár černých krůpějí a když tenké rty začaly šeptat tichý slova, začala na lebku psát zakázané slova.

Pracovala rychle , v duchu počítala odbíjení hodin. Když dokončila poslední slovo, konečně se nadechla. Naposledy odbilo. Čistou rukou zapátrala v záňadří šatů a vytáhla bílý kapesníček s vyšitým monogramem M S. Pečlivě otřela černou tekutinu z prstů, ale ty stále zůstávaly zašedlé, jakoby se část barvy vpilo do kůže.

Elfka uchopila lebku do dlaně a zvedla já k očím. Záře, jenž prosvítala skrz černý symboly pomalu zhasínala. Velký oči se zalily slzami dojetí, když lebku rozechvěle políbila. Ruce se já třásly a tak já opatrně položila na zem a ještě jednou já pohlédla do temnoty očních důlků, jakoby v nich viděla mnohem víc, pak lebka pohasla docela. Chvíli byla rozpačitý tma, potom se ozvalo křesadlo a temnotu prozářila lucerna. Elfka pohlédla na hromádku kostí, který já ještě zbývaly. Budou já stačit síly? V očích se já zaleskl strach, který se však záhy změnil v zatvrzelý odhodlání. Zhluboka se nadechla a pohlédla na měsíc. Proč jen není úplněk častěji? Ale možná je to tak dobře, i jednou měsíční já to stojí dost silá Probrala se ze zamyšlení a začala uklízet všechny věci na malý prostor před sebou. Posunula misku k lebce a hromádce kostí a ze záhybu šatů vyndala malou plochou krabičku, z ní nabrala špetku stříbřitého práku. Nasypala ho na dlaň a rozfoukla ho nad srovnanými věcmi. Prček ve vzduchu vytvořil jako pavučinu tenké šátek, který se lehce snesl na zem a splynul s ní tak dokonale, jakoby zde žádné kosti, lebka ani miska s podivnou tekutinou nikdy nebyly.

�Vid�la si dneska Melian? Vypadá strašně! Jako smrtka! A to oblečení! Hrůza!Ó
ŤA ty rukavičky nosí už asi sto let a to se já třeba vůbec nehodě k oblečení! Fakt vrchol nevkusu. A viděla jsi, jak na ní Reneg civí? Prý se do ně zakoukal! Fuj, asi vůně nemá vkus��

Obě dvě dívky se ohlédly na zmiňovaného půlelfa, který si zapisoval teorii theurgie a pak jedna zklamaný potřásla hlavou,
ŤA přitom je docela hezkýýý

Reneg čekal na chodbě a vyhlížel Melian. Když s ostatními vyšla ze třídy, rychle k ní přispěchal.
�Melian? Můžeš na chvilku?Ó
Melian se na něj unavená podívala. Tolik se změnila! Oči měla zapadlé a kůži nezvykle bílou, lícní kosti já vystupovaly a z očí se vytratila jiskra. Jen vlasy se já stále tak krásné leskly� ŠVŮ, netrápí tě něco? JÁ jen, že jsem si všiml, že nevypadá moc dob�e��,nervózní se na ní podíval. Melian se usmála bledými rty.
�Pr�v� naopak. UŽ brzo budu nejšťastnější bytost na světě.Ó
Reneg se podíval na její ruce v černých rukavičkách a vypadal vyveden z můry. Pak se nadechl, jako by se k něčemu odhodlal a řekl: ÁJÉ vám, co dělá.Ó
Melian se na něj překvapení podívala.
�Co�e? O čem to mluví?Ó
ÁJÉ vám, co dělá.Ó,zopakoval Reneg pevně a odhodlán dovést to do konce.
�Tam na hřbitově. Viděl jsem tě tam jít. Aťvím, proč musí nosit ty rukavice.Ó
Melian, pokud to vůbec ještě šlo, zbledla a vydřené se na něj podívala.
ÁJÉ něco o tom vám. Chci jen, abys věděla, že můžeš umřít! VÍ to vůbec? Člověk, který neví jakéž

ĚCo ty o tom sakra ví?!Ó, utrhla se na něj zlostný.
Rozpačitý sklopil oči a chvíli mlčel, než promluvil.
�Nechce� se projít?Ó

Seděli na hřbitovní zídce a slunce se pomalu klonilo k západu. Reneg mluvil se sklopenou hlavou.
ŠVŮ, jak válka na Severu byla strašně. Bylo jen otázkou času, kdy nám přijde zpráva, že bratr padl. Všichni jsme věděli, že nemůže přežít. Ale nikdo nesměl říct před otcem ani slovo. Celou dobu, co byl Teld na Severu se choval jako tělo bez duše. Myslím, že ho považoval za svého jediného syna. Možná za své jediný dítě. JÁ a sestra jsme pro něj nebyli nic. A pak když ta zpráva přišla, prostě se zvednul a odešel. Týden jsme o nám neslyšeli. Matka umírala zoufalstvím a strachem a tak, když se po týdnu vrátil, na nic se neptala. Byla ráda, že je zase doma. A pak jsem zjistil, že každý úplněk před půlnocí chodí ven. Tak jsem ho sledoval. Nejsem hloupý. Navíc jsem o nekromancii něco četl, takže mi to došlo. Strávil jsem asi tři dny v knihovně, abych o tom zjistil co nejvíc, ale ví, jak vypadá naše knihovna. Tak jsem ho sledoval. Trvalo to asi tři roky. A otec se měnil. Ztrácel se před o�ima� Jako ty.Ó, zvedl oči k Melian, který se dívala do rudnoucího slunce.

ŤA začal nosit rukavice. Stal jsem se tím trochu posedlým, hnala má touha zjistit o tom všechno. Sledoval jsem ho pořádá Zjistil jsem, že má pod rukavicemi prsty úplně zčernalé. A pak mi došlo, že dává svou životní sílu do těch kostí. Že se snaží Telda přivést zpátky na tenhle svět. Jenže to vůbec nereguloval. AŽ a dal tím mrtvým kostem všechnu svou sílu. Všechnu. Byl jsem tam tu noc. Viděl jsem ho umírat. Nechtěl jsem�necht�l jsem, aby o nám lidé říkali, že byl necromant�tak jsem jeho tělo odnesl domů a všechny ty�v�ci jsem uklidil�.Matka o ničem nev텓,hlas se mu zlomil. Melian mlčela. Po chvíli ticha promluvil zase Reneg.

�Pro� to dělá? Zajímalo by má, kdo�kdo byl pro tebe tak důležité.Ó
Melian se na něj dlouze podívala a v tom pohledu bylo všechno zoufalství a všechna lítost světa. �Nem��u mít děti. VÍ, jaký to je pro ženu? Ne, jistě že nemůžeš vědět. To je to, pro co žijeme ó přivést na svět živou bytost. To je celý smysl života. A já bych měla žít s vědomím, že tu po mně nic nezůstaneš To je horší než jakékoliv trest. JÁ chci přivést na svět nový život. Chci dát svému bytě smysl! Chápeš?Ó

Pokračování

Autor: Goranda